Režisérova explikácia
Impulsem k tomuto pokusu (film, filmový esej) bylo setkání s Palem Machem na vernisáži a po ní, setkání obrazů a rozhovorů o nich a o světě kolem. A jako setkání v širším a v jednotlivých podobách určitějším slova smyslu se také ten projekt dál vyvíjí.
Mým partnerem v zamýšleném filmu je Macho-umělec, který osobitým způsobem pozoruje, vnímá a reflektuje prostředí, v němž se odehrává náš duševní i hmotný život. Způsob, kterým se dobírá výrazu, zřejmost a intenzita nitra jeho obrazů, šíře zobecnění, které z těch obrazů vnímám, a nakonec i jejich odvážně jednoduchý řád – to pospolu mě zaujalo. A také přimělo k přemýšlení a posléze k přesvědčení, že má představa jak zacházet s filmem a mé pohnutky, proč se o to pokouším, jsou Machovu světu příbuzné. Že by stálo za pokus, filmem o jeho skleněných obrazech nabídnout širokému okruhu lidí, že ani jim Machova skleněná verze našeho světa není cizí. Její naléhavost, bohatost zakletá do svítivého transparentního materiálu (který, promiňte mi, není v tomto smyslu ničím až tak moc jiným než celuloid) je konfrontovaná se svou paralelní skrytou kontrastní podobou, s proudem proměňujících se filmových obrazů. Ty pak se nenutí do role rovných s rovnými, jsou jen proudící podobou čehosi zmnoženého, co Machovy obrazy obklopuje, co jim předchází a co z nich vyplývá. A přece nikoliv podobou náhodnou, ale - jak jen to je v silách kameramana i mých - přesnou nebo alespoň resonující a oprávněnou. Filmové obrazy neilustrují obrazy skleněné – tak jako ty skleněné neilustrují podobu vnějšího světa. Jejich souvztažnost netkví v podobnosti, ale v příbuznosti. Jsou si nepodobné v prostoru i v čase, ale vztahují se k témuž prameni a míří k témuž cíli, k témuž pomyslnému bodu, o kterém nevíme a ani nechceme až tak přesně vědět, zda se nalézá uprostřed vesmíru anebo jen kdesi v prostoru lidského ducha.
Dalo by se to vysvětlit i praktičtěji. Macho si nejprve připraví podklad. Amorfní, technicky hladkou skleněnou tabuli upraví zvrásněním sádrového lůžka na dně pece a pak vysokým žárem na plochu–relief, která už vstřebala syntézu náhody a záměru a je připravena přijmout malbu: krok za krokem propojit její barvy a tahy, její hrany a rám a ticho (prázdná místa) se svou vlastní poutavou nedokončeností. Vzniká jedinečný protokol z prvků chaosu a plánu. To je tvorba. A ona sama jakoby součást stvoření, které na povrch prostoru nebo planety, vyvrásněný směsí náhod a tvůrčí vůle, klade vrstvy hmoty a energie, až po nejjemnější tahy drobounkého štětce, které v opakujících se korekturách dokreslují záchvěvy touhy, strachu, lásky, nutkání poznávat a vědět. Tak možná tvoří pánbůh člověka na Zemi k obrazu svému.
Svou roli zde hraje pro film tak důležitý fenomén času. Macho jevy osvobozené z posloupnosti procesů, směřujících ať už k zániku nebo k obnovení, vtlačí do skla. Ve skle trvají, jen s materiálem se zvolna, velice zvolna rozptylují, protože sklo trouchniví neobyčejně dlouho. Jistě, může se rozbít na střepy. A koupáno v proměnách světla nabízí kromě Machova obrazu iluze, matoucí torza, blesky a pablesky, prchavé dvojníky obrazu.
Jak vznikal či vzniká vesmír, to je zas jiná záhada. Velký třesk s jistotou třesknul před miliardami let – ale co když ještě nedozněl, když jako lék proti šílenství či zoufalství lidských bytostí vynalezený čas je pouhou pomůckou a ve skutečnosti není rozdílu mezi „před miliardami“ a „za miliardy“ let ani mezi počátkem a koncem a všechno je sloučeno v složitém „teď“? Film je jednoduchá, všem srozumitelná hračka, která se s tímto dilematem umí vypořádat po svém. Na terén-relief, do kterého se vtiskly stopy lidského vnímání, skládá film vrstvu za vrstvou své pohyblivé obrazy věcí. Neklade je tolik na sebe, spíše za sebou, vedle sebe, ale i tak spoléhá na jejich transparenci, která je nechá působit pospolu. Dokáže je zobrazit včetně času, který je součástí pohybu. Film zobrazuje čas, ale zároveň čas ruší, vyjme čas bytostí z času světa a zachová jej jako jakési perpetuum mobile mimo vznik a zánik, zrod a umírání, zachrání jej jako Macho do skla. Ve filmu zdvojený, ztrojený čas tiká paralelně, film umí čas zrychlit, zmrtvit, zpomalit. (Ale také film a dokonce digitální záznam obrazu a zvuku se zajisté jednou rozpadne, stejně jako i věčnost, jak tomu pojmu rozumíme, se jednou rozpadne.)
Tato explikace možná navádí k dojmu, že náš malý film má filosofické ambice. Skutečně má, ale nestojí to za řeč. Jsou nanejvýš podmínkou jednoduchého, v jistém smyslu až naivního, přímého pohledu na tvorbu jednoho výtvarníka v souvislosti s plynoucími obrazy přírody i města, tedy světa, z něhož malíř a jeho tvůrčí i lidská svoboda vzešli a v němž existují.
Abychom byli srozumitelní, vybíráme takové pohledy jak na obrazy, tak na stromy, vodu, oheň nebo i městskou ulici, které odhalují jejich struktury, jejich vnitřní řád, ve výsledku jejich příbuznost v rozdílnosti. Ta jim umožňuje každému po svém se lesknout a zářit v obrovském jarmarku věcí a ideí, z kterého čerpáme svůj úžas nad životem.
